Muzeum
Valdštejnská 20, Praha 1
úterý–neděle
10–12.30 a 13–17 hod.
tel.: 257 533 455
V historické budově není bezbariérový přístup.
Ceny vstupného
Otevírací doba o svátcích

Nejčastější dotazy z dějin školství

Obsah


Celibát učitelek

Po vydání Všeobecného školního řádu mohl učitelské povolání zastávat pouze muž. Ženy (zejména manželky či dcery učitelů) se ve školství uplatňovaly jako „učitelkyně“ ručních prací. Teprve po roce 1869, kdy byl vydán Zákon, jímžto se ustanovují pravidla vyučování na školách obecných, začaly vznikat i ženské učitelské ústavy, na nichž ženy mohly získat plnohodnotnou kvalifikaci.

I když však ženy měly stejnou kvalifikaci jako muži, dostávaly plat ve výši 80% platu učitelů. Po protestech učitelek byly r. 1875 jejich platy dorovnány do stejné výše jako platy učitelů, ale učitelky se nesměly provdat (resp. mohly, ale nesměly dále vykonávat své povolání). Zavedení celibátu bylo zavedeno s ohledem na §55 říšského zákona o obecných školách z r. 1869, který požadoval, aby se učitelé mohli věnovat svému povolání "bez všelikého překážejícího zaměstnání vedlejšího". Tento tzv. celibát učitelek platil pouze pro učitelky literní (tedy ty, které vyučovaly všechny předměty kromě ručních prací). Učitelky odborné, které vyučovaly ruční práce, mohly být provdány.

Roku 1903 založila Františka Plamínková hnutí za jeho zrušení, k čemuž došlo r. 1919. Po zrušení celibátu se učitelka mohla vdát a nebyla povinna odejít ze služby, dokonce měla nárok na mateřskou dovolenou v délce 3 měsíců (dostávala max. 80% platu).

Literatura:

Zákon, jímžto se ustanovují pravidla vyučování na školách obecných ze dne 14. 5. 1869

Zákon zemský ze dne 19. prosince 1875, č. 86. z. z., kterým se upravují právní svazky učitelstva veřejných škol národních v království Českém

↑ zpět nahoru

Málotřídní školy

Málotřídní školy jsou takové školy, v nichž jednotlivé ročníky netvoři samostatné třídy, ale žáci všech ročníků se učí v odděleních.

Málotřídní školy vznikaly již od dob vydání Všeobecného školního řádu (1774). Tehdejší „normativ“ dětí připadajícího na 1 učitele byl totiž 80, avšak místo pomocného učitele bylo zřízeno až při dosažení počtu 100 dětí. Tento normativ se udržel  až do roku 1922, kdy v Čechách, na Moravě a Slovensku byl stanoven normativ 60 dětí na 1 třídu u vícetřídních škol a 50 dětí u málotřídních škol. Na Podkarpatské Rusi byl stanoven na 80 dětí. V roce 1948 klesl normativ na 40 dětí ve třídě (u prvních tříd se doporučovalo 30 dětí).

Snahou takto vysokých normativů žáků na třídu bylo ušetřit finanční prostředky, což se týkalo zejména situace na konci 18. století, kdy obce musely vůbec přijmout fakt, že mají povinnost školu zřídit. Situace na Podkarpatské Rusi v době mezi světovými válkami pak do jisté míry tento stav (tedy Čechy na konci 18. století) připomínala – stát zde teprve zřizoval síť škol, stavěly se školní budovy apod., obyvatelé se museli „smířit“ s novou povinností.

Málotřídky byly a jsou obvykle zřizovány v odlehlých místech, kde je obvykle složitá doprava do větších obcí. Jelikož zřizovatelem školy je obvykle obec, záleží také na jejích finančních možnostech a také na počtu obyvatel v obci. Pokud je v obci málo dětí ve věku školou povinném a není výhled na zvýšení jejich počtu, pak je obvykle škola zrušena.

Prameny:

Všeobecný školní řád. Praha 1776

Zákon, jímžto se ustanovují pravidla vyučování na školách obecných ze dne 14. 5. 1869

Zákon č. 95/1948 Sb., O základní úpravě jednotného školství z 21. 4. 1948

↑ zpět nahoru

Vývoj pomocných (zvláštních) škol

Všeobecný školní řád vydaný roku 1774 i Politické zřízení obecních škol (1805) předepisoval školní docházku všem dětem, vyjma dětí slepých, které byly od povinnosti navštěvovat školu osvobozeny. Můžeme pouze předpokládat, že pokud nebylo dítě z důvodu tělesného či mentálního postižení schopno navštěvovat školu, došlo k dohodě rodičů a učitele.

V roce 1807 proto zřídil Alois Klar „Ústav pro slepé děti“ na Hradčanech a v r. 1832 pak „Ústav pro zaopatřování a zaměstnávání dospělých slepců“ (pozdější Klarův ústav) na dnešním Klárově. Cílem těchto zařízení bylo vyškolit slepce pro nějakou činnost, jíž by se mohli živit. Oba ústavy byly vydržovány ze soukromých zdrojů.

Další právní úpravu přinesl Zákon, jímžto se ustanovují pravidla vyučování na školách obecných ze dne 14. 5. 1869 1, který v §23 předepisoval, že „Povinnosti k chození do školy veřejné zproštěny jsou na čas anebo trvanlivě: … (b) pak děti, stížené neduhem duchovním nebo těžkým neduhem tělesným, jenž vadí účelu vyučovacímu anebo návštěvě školy“.

24. 5. 1929 byl vydán zákon č. 86/1929 Sb. z. a n., který stanovil, že školy/třídy pomocné jsou určeny pro děti „ve věku školou povinném, o nichž bylo úředně zjištěno, že se pro nedostatek duševních schopností nemohou s náležitým prospěchem vzdělávati v obecné škole, jež však jsou vzdělání schopny...“ 2

Po roce 1948 byly všechny školy zestátněny a nazvány školami pro mládež vyžadující zvláštní péči. Podle §59 zákona z 21. 4. 1948 č. 95/1948 Sb., O základní úpravě jednotného školství byly určeny pro děti se sníženými schopnostmi, avšak tento termín není dále specifikován. Stejně nespecifické je i vyjádření v zákoně z 24. 4. 1953 č. 31/1953 Sb., O Školské soustavě a vzdělávání učitelů. Podle §20 zákona z 15. 12. 1960 č. 186/1960 Sb., O soustavě výchovy a vzdělávání (školský zákon) „dostává se mládeži duševně, smyslově nebo tělesně vadné, mládeži obtížně vychovatelné a mládeži umístěné v léčebných ústavech a ozdravovnách povinného základního, popřípadě i středního vzdělání a přípravy pro povolání zvláštními prostředky a metodami, které jsou přiměřené schopnostem této mládeže, a to ve školách pro mládež vyžadující zvláštní péče.“

Školy pomocné byla zařízení, kde byly děti na pozorování, které mělo rozhodnout, zda budou zařazeny do škol pro mládež vyžadující zvláštní péči či zda budou ze školní docházky úplně osvobozeny.

Školy pro mládež vyžadující zvláštní péči byly rozděleny do následujících skupin:

  1. zvláštní školy pro mentálně postižené a pomocné školy pro děti obtížně vzdělavatelné (obvykle u diagnostických zařízení);
  2. školy pro nedoslýchavé, děti se zbytky sluchu a hluché;
  3. školy pro slabozraké a nevidomé;
  4. školy pro tělesně postižené;
  5. školy při dětských domovech (obvykle pro děti obtížně vzdělavatelné);
  6. školy při ozdravovnách a nemocničních zařízeních;
  7. školy pro děti s kombinovanými vadami.

Škola v bodech a), b), c), d) byly vždy internátní, školy ve zbylých bodech fungovaly u sociálního nebo zdravotnického zařízení. Byly zřizovány jako školy mateřské, základní a učňovské.

STATISTICKÉ ÚDAJE O ŠKOLÁCH PRO MLÁDEŽ VYŽADUJÍCÍ ZVLÁŠTNÍ PÉČI

Údaje se týkají škol pro mentálně postižené, nejsou zde zmiňovány školy pro tělesně postižené

Rok Počet škol Počet dětí
1926/27 3 celá Republika československá vč. Podkarpatské Rusi 16 tříd na 7 zařízeních 482, z toho 275 navštěvovalo školu. 261 dětí je uváděno jako slabomyslných.
1970 4 (pouze ČSR) 443 (z toho 416 ZŠ) 31278 (28487 na ZŠ)
1983-84 5 (pouze ČSR) 496 (z toho 434 ZŠ) 49489 (40592 na ZŠ)

Použitá literatura:

Pedagogický slovník 2. díl P-Ž. Ed. Bohumír Kujal. Praha 1967

PLACHT, Otto – HAVELKA, František: Příručka školské a osvětové správy. Praha 1934

Statistika školství 1970 České socialistické republiky. Vydal Ústav školských informací pouze pro úřední potřebu. Praha b.r.

Statistika školství 1983-1984 České socialistické republiky. Vydal Ústav školských informací při MŠ ČSR pouze pro uživatele v odvětví školství. Praha b. r.

Školy v Republice československé. Praha 1928


1 Zákon se též nazývá Hasnerův podle tehdejšího ministra školství Leopolda Hasnera nebo také květnový podle měsíce vydání.

2 PLACHT, Otto – HAVELKA, František: Příručka školské a osvětové správy. Praha 1934, s. 123.

3 Údaje převzaty z: Školy v Republice československé. Praha 1928, s.258-259. Ve statistice je shrnuto celkem 7 ústavů, v poznámce je vyjmenováno další 5 ústavů, na kterých se nevyučovalo.

4 Údaje převzaty z: Statistika školství 1970 České socialistické republiky. Vydal Ústav školských informací pouze pro úřední potřebu, s. 93 a 103.

5 Údaje převzaty z: Statistika školství 1983-1984 České socialistické republiky. Vydal Ústav školských informací při MŠ ČSR pouze pro uživatele v odvětví školství, s. 259 a 267.

↑ zpět nahoru

Používání portrétu panovníka/prezidenta ve školách

První nařízení o použití podobizny hlavy státu nalezneme v § 18 Vynesení ministra kultu a vyučování z dne 9. června 1873, č. 4816, o ustanoveních, kterak se mají zřizovati budovy veřejných škol obecných a měšťanských a čeho šetřiti má péče o zdraví dítek na těchto školách, v němž je předepsáno, aby v každé učebně nescházela podobizna panovníka. Sledovaným cílem bylo vštípit školní mládeži lásku k císaři a domu habsburskému.

Zvyk umísťovat do učeben portrét hlavy státu se udržel i po roce 1918, kdy podobiznu císaře Karla vystřídala podobenka Tomáše Garrigua Masaryka. 8. února 1937 bylo vydáno nařízení Ministerstva školství a národní osvěty, které připouštělo použití jak portrétu tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše, tak portrétu T. G. Masaryka. V případě, že portréty byly zavěšeny vedle sebe, měl Benešův portrét viset po pravé straně portrétu T. G. Masaryka.

5. ledna 1939 měl být na čelné stěně učebny zavěšen kříž s ukřižovaným Kristem a tzv. střední státní znak. Pokud byl vyvěšen portrét T. G. Masaryka, nesměl být pověšen na čelné stěně učebny. Dále bylo zakázáno používat k výzdobě školní budovy portréty žijících osobností.

V době trvání Protektorátu Čechy a Morava nebylo Ministerstvem školství a národní osvěty vydáno žádné nařízení, které by přikazovalo umístit ve školní budově podobiznu Adolfa Hitlera, je však pravdou, že je portréty či busty bývaly ve školních budovách umístěny. Bylo však zavedeno pravidlo, že pokud jsou k výzdobě školy použity portréty slavných osobností, pak musí být polovina z nich Češi, druhá pak Němci.

Po skončení druhé světové války na zdi školních učeben vrátil nejenom Edvard Beneš, ale přibyl i J. V. Stalin. Benešův portrét měl viset z hlediska pozorovatele vlevo, Stalinův vpravo. Pokud byl použit i portrét T. G. Masaryka (což se velmi často stávalo), měl viset uprostřed. V roce 1948 bylo nařízeno umístit Stalinův portrét do všech učeben a všech úředních místností školy.

Dnes platný zákon č. 561/2004 Sb. použití prezidentského portrétu vůbec nezmiňuje, pouze předepisuje označení školní budovy státní znakem.

Zajímavý je portrét T. G. Masaryka vytvořený v r. 1919 Maxem Švabinským, který státníka zachytil až do poloviny stehen, tedy včetně rukou. Obdobně byl zpodobněn i Edvard Beneš, který se na portrétu jednou rukou opírá o stůl, druhou má opřenu o bok. Portrét současné hlavy státu Miloše Zemana tedy rozhodně není první, na němž má prezident zachyceny i ruce.

Vedle učeben býval portrét hlavy státu umístěn i proti titulnímu listu v učebnicích, a to od 2. poloviny 19. století do 50. let 20. století, kdy od této zvyklosti bylo upuštěno.

Prameny:

Vynesení ministra kultu a vyučování z dne 9. června 1873, č. 4816, o ustanoveních, kterak se mají zřizovati budovy veřejných škol obecných a měšťanských a čeho šetřiti má péče o zdraví dítek na těchto školách

Věstníky ministerstva kultu a vyučování, později Ministerstva školství a národní osvěty

↑ zpět nahoru

Poslední zvonění a svatý týden

Doba vzniku a původ tzv. svatého týdne, tedy týdenního volna před maturitní zkouškou, jsou zahaleny tajemstvím. Název svatý snad pochází z 19. století, kdy na významné církevní svátky bývalo volno. Kdy však začalo být studentům umožňováno toto studijní volno, není jasné.

Obdobné tajemství halí i tzv. poslední zvonění, tedy rozlučku studentů se střední školou. Tradice pravděpodobně vznikla až po druhé světové válce, protože jak rakouské, resp. rakousko-uherské, tak posléze československé školní řády zakazovaly studentům v podstatě jakékoli takovéto akce, zvláště pokud by byly spojené s vybíráním peněz.

Dokazují to i vzpomínky studentů, kteří vždy hovoří o abiturientském večírku (tedy oslavě po složené maturitní zkoušce). Jedinou, zatím nalezenou, výjimkou je událost, která se odehrála na gymnáziu v Jaroměři, kde za druhé světové války byly dva maturitní ročníky sloučeny v jeden a polovina studentů byla totálně nasazena. Právě tito studenti měli chodit s hudebními nástroji po budově školy a loučit se. Tato událost byla literárně zpracována Jaroslavem Žákem, který právě na jaroměřském gymnázium učil v letech 1936-45, v knize "Konec starých časů", kde však byla umístěna do období po 25. 2. 1948.

Je pravděpodobné, že zvyk "posledního zvonění" vznikl v 60. letech 20. století v souvislosti s uvolňováním politické situace. V 70. a 80. letech 20. st. pak velmi záleželo na momentální situaci i konkrétním místě - někdy bylo poslední zvonění povoleno, někde zakázáno. "Masové" obliby pak dosáhlo až po r. 1989. I zde se formy liší - v některých případech se loučení odbývá výhradně ve školních budovách, někdy studenti obchází po obci, ve které škola stojí.

↑ zpět nahoru

Propadání

Opakovat ročník museli v určitých případech již studenti jezuitských gymnázií. Žáci zde každoročně museli absolvovat zkoušku do vyššího ročníku, která měla písemnou a ústní část. Pokud se žák zdál být nezpůsobilý pro postup do vyššího ročníku, mohl buďto opakovat ročník, vrátit se o ročník níže, nebo rodičům mohl být doporučen odchod ze studií.

V 19. století gymnaziální studenti absolvovali v případě jedné nedostatečné opravnou zkoušku na konci prázdnin. Pokud ji udělali, postoupili. Více nedostatečných automaticky znamenalo opakování ročníku. Ministerské vynesení z 5. 10. 1855 č. 14402 uvádělo „opakování nižší neb prostřední třídy jest jediným vydatným prostředkem k získání pevných podkladů a jistého pokroku.“

Školy tehdejší doby byly náročné a úbytek žáků byl razantní. Z 50 primánů maturovalo jen 15 až 20.

Na obecných školách byla Politickým zřízením obecních škol z roku 1805 nařízena veřejná půlroční zkoušení. Pokud měl žák z více než 3 předmětů známku „prostředně“ (=3 na 4stupňové škále) měl vysvědčení druhé třídy a opakoval. O způsobilosti pro postup do vyššího ročníku rozhodovala konference učitelů.

Za první republiky o způsobilosti rozhodovala klasifikační konference. Rozhodovala i duševní způsobilost dítěte. Na středních školách rozhodovala konference. Jedna nedostatečná znamenala opravnou zkoušku.

Literatura:

Bobková-Valentová K.: Každodenní život učitele a žáka jezuitského gymnázia. Praha 2006

Politické zřízení obecních škol, 1805

Šafránek J.: Školy české I. (862-1848). Praha 1913

↑ zpět nahoru

Sběr papíru a jiných surovin

Sběrové akce se poprvé objevily za první světové války, kdy školy byly často nuceny organizovat celoplošný sběr v celé obci. Sbírány byly zejména železo a jiné kovy (zinek, měď, olovo, cín), vlna, papír, kaučuk a kosti. Na plošných akcích byly využívány školní děti, které obcházely obec doslova dům od domu a vybíraly příslušnou surovinu. Vedle těchto akcí se děti účastnily sběru náhražkových potravin, jako kopřiv, jahodového a malinového listí, žaludů apod.

Podruhé se sběrové akce objevují za druhé světové války, kdy byl školám nařízen sběr kostí a rohoviny, posléze kovů, papíru a kaučuku, o němž se musely vést podobné evidence, dokonce byl stanoven normativ odevzdaných surovin na 1 žáka.

Úsporné hospodářství bylo vedeno i v 50. letech 20. století, kdy se kromě starého papíru a železa, znovu sbíraly i léčivé byliny. Od této doby byli žáci základních a středních škol využíváni i k pomoci při sklizni ovoce, brambor a chmele.

Literatura:

Řeháček, Karel: Plzeňské školství v době Velké války (1914-1918). In: Historia scholastica I. Dějiny ve škole-Škola v dějinách. Praha 2010, s. 169-176

Věstníky Ministerstva školství a národní osvěty z let 1939-1955

↑ zpět nahoru

Počátek školního roku a prázdniny

Všeobecný školní řád (1774) odlišoval průběh školního roku ve městech a na vesnicích. Školní rok ve městech začínal 3. listopadu a končil v sobotu před Květnou nedělí (neděle před Velikonocemi). Další vyučování začínalo v pondělí po první neděli po Velikonocích a končilo na sv. Michala (29. září).

Na venkovských školách začínala výuka 1. prosince a měla trvat alespoň do konce března. V tomto období měly školu navštěvovat zejména děti mezi 9 a 13 (!) roky, které v zimním období rodiče tolik nepotřebovali v hospodářství. Další vyučování začínalo v pondělí po první neděli po Velikonocích a končilo na sv. Michala (29. září), bylo však přerušeno třítýdenním volnem v období žní.

Nesmíme však také zapomínat na ferie (volné dny) o církevních svátcích.

První úpravu přineslo již v r. 1805 Politické zřízení obecních škol, který začátek školního roku pevně nestanovuje, pouze jej vymezuje do října až listopadu. Stejně tak nebyl pevně stanoven konec školního roku, pouze délka prázdnin neměla překročit 5 týdnů.

20. 8. 1870 bylo vydáno nařízení, podle něhož se školní rok započal mezi 1. zářím a 1. listopadem a trval 46 týdnů. Prázdniny bylo možné rozdělit do několika částí a trvaly 6 týdnů. V roce 1882 byly prázdniny na obecných školách ve větších městech sjednoceny s prázdninami na místních středních školách, čímž se prodloužily na 8 týdnů, ale mělo ubýt feriálních (volných) dnů.

Teprve výnos Ministerstva školství a národní osvěty z 12. 7. 1925 zavedl pravidlo, že školní rok na obecných, měšťanských a středních školách je zahájen 1. září a končí 31. srpna, letní prázdniny trvají od 29. 6. do 31. 8.

Zimní prázdniny byly zpočátku feriemi (volnými dny) o církevních svátcích. V 80. letech 19. století bylo zavedeno volno od 24. do 27. prosince a volno na Silvestra (31. prosince).

V roce 1935 bylo stanoveno volno od 22. prosince (pokud tento den připadl na neděli, tak výuka končila 21. 12. ve 12.00) a trvaly do 2. ledna včetně.

Literatura:

Všeobecný školní řád. Praha 1776

Politické zřízení obecních škol. Praha 1822

Věstníky Ministerstva kultu a vyučování, později Ministerstva školství a národní osvěty

↑ zpět nahoru

Maturitní tabla

Zvyk vyrábět maturitní tablo se rozšířil pravděpodobně koncem 19. století, kdy výroba fotografie byla již finančně dostupná širším vrstvám. Nejstarší tablo ve sbírce NPMK je tablo profesorského sboru z roku 1880 (datované je ovšem pouze dodatečně na rubu, nejstarší tablo datované i na líci je z r. 1895).

Vyráběla se tabla nejen maturitní, ale i například tabla sboru u příležitosti významného výročí školy či kulatin pana ředitele (či při jeho odchodu na penzi apod.). Nejstarší tablo ve sbírce NPMK je tablo profesorského sboru z roku 1880 (datované je ovšem pouze dodatečně na rubu, nejstarší tablo datované i na líci je z r. 1895); ovšem nejsme schopni říci, kdy a kde vzniklo první tablo.

První tabla abiturientů sloužila v první řadě k reprezentaci školy, proto byla na čestném místě umístěna fotografie ředitele ústavu, pak třídního profesora a abiturientů, kteří byli oděni ve formálním oděvu (černý motýlek, tuhá náprsenka, sako, čamara). Velmi často se objevuje i obrázek školní budovy. Tabla bývala ručně zdobená (rámečky zdůrazňující hierarchii ředitel-profesor-student, stylizované rostlinné motivy v secesním stylu), originál byl zarámován a obvykle byl umístěn v ústavu, eventuálně jej obdržel třídní profesor. Abiturienti obvykle obdrželi fotografie tabla.

Až do 50. let 20. století bývala tabla velmi důstojná, teprve na přelomu 50. a 60. let 20. století se objevují i tabla s žertovným obsahem. Ovšem v 70. a 80. letech 20. století žertovný obsah opět mizí, neboť i pouhé tablo se mohlo stát politickou záležitostí. Také je již většinou neuchovávala škola, ale často některý ze studentů (absolventů).

Vedle školních tabel vznikala i tabla různých spolků či živnostenských společenství.

↑ zpět nahoru

Tělesné tresty

Podle Všeobecného školního řádu z roku 1774 a následného Kázního řádu z roku 1788 byl nejčastějším trestem zápis do černé knihy, která byla nazývána rovněž knihou hanby. Tělesné tresty byly přípustné jen při závažných prohřešcích, jako bylo kupříkladu lhaní učiteli, případně tehdy, když si žák ze zápisu do černé knihy zjevně nic nedělal. Jak takový trest mohl vypadat, přináší svědectví zápis z jedné z černých knih:

Dne 28. prosince 1868 byli následující žáci do této knihy zapsáni,, skrze nemravné mluvení mimo toho každý čtyřma fláky potrestán.
Šimůnek Matěj
Šimůnek Josef oba z Kvasic

Podle §24 Nařízení, vydaného od ministra záležitostí duchovních a vyučování dne 20. srpna 1870, č. 105 ř.z., jímžto se vydává řád školní a vyučovací, pro obyčejné školy obecné nejsou tělesné tresty již přípustné. V témže roce byly zakázány i na gymnáziích.

V době 1. republiky tělesné tresty nebyly přípustné a podle §427 trestního zákona byli vychovatelé za zlé nakládání s chovanci potrestání 3 dny až jedním měsícem vězením; pokud by se případ opakoval, byli potrestáni žalářem a prohlášeni za nezpůsobilé k výkonu učitelské či vychovatelského povolání.

Literatura:

Nařízení, vydané od ministra záležitostí duchovních a vyučování dne 20. srpna 1870, č. 105 ř.z., jímžto se vydává řád školní a vyučovací

Šafránek J.: Školy české I. (862-1848). Praha 1913

Všeobecný školní řád (1774) a Kázní řád (1788)

↑ zpět nahoru

Vysvědčení

Počátek existence školních vysvědčení souvisí s reformami císařovny Marie Terezie a s vydáním Všeobecného školního řádu pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařsko - královských dědičných zemích. Mezi předpisy tohoto řádu z roku 1774, bylo uvedeno i to, že děti měly ve věku dvanácti let a po návštěvě šesti let školy obdržet vysvědčení o svých znalostech. Studenti gymnázií si prvá vysvědčení odnášeli na základě gymnaziálních osnov z roku 1775.

Zatímco studenti gymnázií a žáci hlavních škol obdrželi vysvědčení dvakrát do roka, žáci škol triviálních dostávali vysvědčení, až když opouštěli školu. Na nejstarších vysvědčeních se také ještě nesetkáme s nějakou pevně danou klasifikační stupnicí. Jedná se spíše o souhrnné hodnocení toho, jak se žák během studií učil a jak se choval. První klasifikační stupnici pro žáky triviálních škol přináší až nový školní řád z roku 1805. I podle tohoto řádu se vysvědčení vydávala pouze při odchodu ze školy. Nahlédneme-li do tehdejší klasifikační stupnice, zjistíme, že se posuzovala

návštěva školy jako: 1. velmi pilná, 2. pilná, 3. řídká, chování jako: 1. velmi dobré, 2. dobré, 3. prostřední, 4. školnímu řádu nepřiměřené, prospěch v jednotlivých předmětech jako: 1. velmi dobrý, 2. dobrý, 3. prostřední, 4. slabý.

Postupně se začaly rozlišovat tři typy vysvědčení, které si žák odnášel na závěr své školní docházky. Toto rozlišení se následně udrželo až do poloviny 20. století. Jednalo se o vysvědčení propouštěcí, vysvědčení na odchodnou ze školy a frekventační vysvědčení.

Propouštěcí vysvědčení mohly dostat děti, které dovršily věk školou povinný a měly nejpotřebnější pro obecnou školu předepsané vědomosti z náboženství, čtení, psaní a počítání. Vysvědčení na odchodnou ze školy obdrželi ti žáci, kteří sice dosáhli věku, kdy měli opustit školu, ale nenabyli ještě potřebné školní vědomosti a ani se to nedalo očekávat. Vysvědčení neobsahovalo klasifikaci. Vysvědčení frekventační se vydávalo žákům obecných škol, pokud přestupovali na střední školu. Uváděly se v něm jen známky z náboženství, vyučovacího jazyka a z počtů.

Velkou proměnou prošla vysvědčení až na základě zákona z 14. května 1869, který zavedl školu obecnou a měšťanskou. V návaznosti na tento zákon byl v roce 1870 vydán Školní a vyučovací řád pro školy obecné. Díky tomuto novému školnímu řádu žáci obdrželi na konci každého čtvrtletí, tedy 4x ročně, školní zprávu. Známky prospěchu na ní byly psány číslicí a rodiče svým podpisem potvrzovali, že ji četli.

Čtyřstupňová klasifikace prospěchu přežila až do roku 1884, kdy byla Prozatímním školním řádem zaměněna na klasifikaci pětistupňovou, která s krátkou přestávkou v období Protektorátu Čechy a Morava přetrvala dodnes.

Literatura:

Bartošová Jana, Fryč Jindřich, Vysvědčení jako součást dějin školství: od 18. století po současnost, 2011.

Ke stažení:   Vysvědčení straší děti už 240 let

↑ zpět nahoru

Vyznamenání

Poprvé je vyznamenání zmiňováno v Politickém zřízení školském, které bylo vydáno 11. 8. 1805. Mohl jej získat žák, který měl většinu známek „velmi dobrých“ a neměl žádnou známku „prostřední“. Klasifikace byla v této době čtyřstupňová, velmi dobrá byla 1 a prostřední byla trojka. Vysvědčení se vystavovalo pouze při přestupu na jiný ústav nebo až ve 12 letech při ukončení docházky do obecné školy.

Udělování vyznamenání bylo omezeno v období Protektorátu Čechy a Morava v roce 1943, v době, kdy byla zavedena šestistupňová klasifikace. Nově platilo, že vyznamenání mohl získat pouze jeden žák ve třídě.

Odměny za vyznamenání byly v kompetenci ředitele školy. Již jezuité měli zásadu, že nejlepší studenti byli vyhlášeni před celou školou nebo třídou.

Literatura:

Bobková-Valentová K.: Každodenní život učitele a žáka jezuitského gymnázia. Praha 2006

Šafránek J.: Školy české I. (862-1848). Praha 1913

↑ zpět nahoru

Čí stránka: 
© Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského 2011-2016